Tři dny v sedle

14.9.

Naše další zastávka je 150 km vzdálený Kochkor. Na autobusáku se na nás klasicky sesypou taxikáři. Moje podrážděnost vůči nim pomalu dosahuje maximálních výšek. Důrazně opakujeme, že taxi nechceme. K maršrutce nás nakonec odvede naháněčka. Poprvé vidím v této pozici ženu. Emancipace v Kyrgyzstánu, to se mi líbí. Kupujeme jízdenku, dokonce u okýnka a ne přímo u řidiče. Tady to jsou samý novoty.

Drkotáme se do Kochkoru, cesta je nekonečná. Když přejedeme celé severní pobřeží Ysyk-kolu, zastavujeme. Řidič nás vyhání ven. „Eto vsjo?“ ptá se Kuba. Jo, to je prý všechno. V Kochkoru ale teda rozhodně nejsme. Hned se nás ujímá taxikář, sice sympatický děda v kalpace, ale pořád taxikář. Potřebuju hrozně čurat a nejsem schopná myslet. Záchody opět dosáhnou nového levelu nechutnosti. V řadě vedle sebe deset děr do země, jedna podělanější než druhá. Smrad je to příšerný. Jednotlivé kóje, používat slovo kabinka zde opravdu není na místě, jsou od sebe odděleny tenkou stěnou, dveře ale nemají žádné. Já si teda zvyknu na ledacos, ale na to, že mě může při vykonávání potřeby kdokoliv očumovat, se asi neadaptuju nikdy. Naštěstí jsem jediná „zákaznice“. Protože tahle paráda je samozřejmě placená. Vracím se zpět na místo činu, bublá ve mě vztek. Kuba v hloučku místních chlápků zatím bezstarostně předvádí ukulele. Přiřítím se jako klasická furie. Taxikář chce za cestu do Kochkoru dalších dvě stě somů. Samozřejmě. Mezi kouřícími chlápky si najdu našeho maršrutkového řidiče a pěkně mu vpálím, co že je to za podvodníka a lháře. V klidu potáhne z cigarety, dívá se na mě pobaveně. On ale nikdy netvrdil, že nás vezme do Kochkoru. Hulákám na něj, že žádným taxíkem nepojedu, žádám přistavit maršrutku. Jezdí tu jen jedna denně a ta před dvěma hodinama odjela. Pravá východní bezmoc. Usedám do taxíku a jediné, na co se zmůžu, je brek. Jsem přece velká holka, že jo. Slzy se mi nezastavitelně koulejí po tvaři. Chudák taxikářský děda nám chce dát sto somů slevu. Nesnáším celý svět. Zatvrzele koukám z okýnka, ignorujíc babušku na předním sedadle, která se se mnou snaží všelijak navázat kontakt, aby mě rozveselila. Jsem to ale labilní troska.

Kochkor je totálně ospalá díra. Shluk domů a mizerně zásobených obchodů kolem hlavní silnice. Centrum města tvoří osvětlená křižovatka. Důvod, proč tu jsme, je, že zde sídlí spousta agentur, které nabízí túry na koních. Ve všech aspektech naší cesty hodně šetříme. Spíme pod stanem nebo v nejlevnějších hostelech, sami si vaříme, spoustu toho nachodíme pěšky. Ale už předem jsme si řekli, že jednou se rozšoupnem, a ta chvíle nastala teď. V rámci našeho skromného rozpočtu je třídenní projížďka na koních naprosto astronomická suma, za kterou bychom jinak vyžili týden, ale tenhle zážitek si na doporučení všech možných lidí nechceme nechat ujít. I když to možná bude znamenat, že budeme poslední týden v Nepálu jíst jen rejži. Nejprve si uděláme průzkum trhu, rozhodujeme se mezi dvěma agenturami a nakonec dáme přednost té levnější. Poučená z našich všech předchozích eskapád zasypu chlápka v kanceláři milionem upřesňujících dotazů ohledně toho, co všechno a v jaké kvalitě za naše peníze dostaneme. Musí ze mě být asi celkem vyjukaný, zejména v momentě, kdy na něj mířím ukazovákem a důrazně ho varuju, že za celý výlet ručí on sám a že si ho v případě byť jen náznaku nějakého podělu pěkně podám. Ano, takhle paranoidního magora z vás udělá deset dní v Kyrgyzstánu.

15.9.

Od rána ale všechno šlape jak na drátkách. Auto přijede včas a hodinu a půl po cestě plné prachu drkotáme do Kyzartu, kde by na nás měli čekat naše koně. Jen, co vylezeme z auta, už se nás ujímá Mari a vede nás k sobě na oběd. Stůl je slavnostně prostřený. Broušené sklenice, všude spoustu různě rozpoznatelných a nerozpoznatelných dobrot. Úplně mě dojme, že se kvůli nám někdo tak snažil. To, co už na stole je, by nám bohatě stačilo, i když by to teda byl hodně sladký oběd. Mari ale vzápětí přináší zeleninový salát a následně lagman. Tlusté dlouhé nudle ve vývaru se spoustou zeleniny a trochou lahodného masa. Jako dezert podává koláč. Vůbec nemáme šanci to do sebe všechno nasoukat. Během jídla nám Mari vypráví, jak vystudovala vysokou školu, ale jak v Kyrgyzstánu absolutně nejsou žádná pracovní místa, takže si nakonec otevřela hostel. Vykládá, že se smířila s tím, že ona nikdy cestovat nebude, ale že udělá všechno pro to, aby její tři děti jednou cestovat mohly, stejně jako my dva. Úplně nás to dojme a trochu sníží „bolest“ za to, kolik jsme za následující tři dny vysolili. Jestli jdou naše peníze jen takovýmhle lidem, dali jsme je rádi. Po obědě už se setkáváme s naším průvodcem Muratem a hlavně s našimi koňmi. Toho Kuby okamžitě překřtíme na Pankáče, jelikož má plnou hřívu a ocas nějakých hnědých bodláků. Můj si vyslouží jméno, jen co na něj nasednu. Je to Divoch. Murat se ani neobtěžuje dávat mi bičík, pobízet Divoch rozhodně nepotřebuje. Bohužel, jeho aktivita není napřena k tomu, aby mě vyvez do vzdáleného sedla, ale jen k tomu, aby urval kus žvance. Netrvá to ani pět minut a už jsme ve křoví. Ještě to párkrát zkusím, ale Divoch má neustále zabořenou hlavu v něčem zeleným, takže jsem opět přidělaná na provázek. Kuba s Pankáčem za námi zaostávají. Pankáčovi se nechce šlapat. Nakonec Murat rezignuje, v hlavě si určitě říká, co mu to dali za partičku, sleze ze svého výstavního oře, posadí na něj Kubu a sám se morduje s Pankáčem. Poprvé takhle dlouho v sedle učiním pár nových poznatků. Rozhodně se nejedná o žádný pohodlný způsob dopravy. Zadky podle mě budeme léčit ještě dlouho. Sedla z paměťové pěny tu bohužel nemají. Na druhou stranu všechny ty kecy o pohledu na svět z koňského hřbetu budou mít asi něco do sebe. Okolní scenérií jsem naprosto fascinovaná. Možná proto, že jednou taky nesupím do hor po svých s patnácti kily na zádech, zpocená jak pes a pohledem hypnotizující nejbližší sedlo, kde si budeme moct na chvíli odpočinout. To mě přivádí k dalšímu novému zjištění. Doteď mě nenapadlo, že se koně potí. Potí. A hodně. Když dojedeme do sedla, dáme si přestávku, hlavně teda pro naše dopravní prostředky. Pod námi se rozprostírá hladina Song Kolu. Je to nádhera. I koně mají lepší náladu, asi vědí, že už budou mít co nevidět padla. Dokonce i klušeme. Přijdu si hustě, ale nějak se celá divně natřásám, bolí mě to do zadku a mám pocit, že se mi v břiše úplně přeskupujou orgány. Tak to by stačilo, vítr do vlasů chytat nebudeme. Obyčejná chůze je taky fajn. Náš kemp se skládá z pěti jurt, jedné kuchyňské a čtyř spacích. Jsou teprve čtyři, sluníčko má pořád sílu, tak se opřu o jurtu a trénuju na ukulele. Okamžitě jsou u mě tři koňáci, sedí se mnou a nadšeně naslouchají mému kvílení. Jen, co slunko zapadne, ochladí se natolik, že konečně můžu vyndat svůj kulich, co jsem si koupila v Arménii. Uprostřed jurty prostřeme stůl. Podává se večeře. Studené bílé nudle nejsou nic moc, navíc v nich najdu zmuchlaný kus igelitu, který bohužel identifikuju, až když se ho snažím rozkousat, ale druhý chod – oromo – je famózní. Placka plněná strouhanými bramborami a zeleninou vařená ve vodě. Jako dezert chleba s meruňkovým džemem. A samozřejmě nekonečně šálků čaje. Na závěr donese jeden koňák hrnek kumysu. Tak konečně máme tu čest s kyrgyzským národním drinkem. Pověst tohohle zkvašeného kobylího mlíka předchází samotný produkt, takže se připravujeme na nejhorší. K mému překvapení je to jen hnusné a ne strašně hnusé. I tak ale jen usrknu a posílám dál. Přece jen strávit noc na místní latríně se mi nechce. Po večeři si koňáci vyžádají mou společnost u sebe v jurtě. Bude hudební produkce. Ze suchého studeného vzduchu a všudypřítomného prachu už mám hlas na odchodu, ale pár štyků předvedu. Jolene musím zahrát dvakrát. Při cestě zpět do naší jurty obdivujeme hvězdy. Jsme 3000 metrů vysoko, tolik hvězd jsem ještě neviděla. Od jednoho konce nebe k druhému se navíc táhne mléčná dráha jako nějaká noční duha. V jurtě nás spí celkem osm. Ležím mezi Kubíčkem a Muratem. Dostaneme erární deky, ale pro jistotu si vlezeme i do našich péřáčků. Okolo desáté totiž výrazně přituhne. Teplota venku spadne pod nulu a v jurtě není o moc lépe

16.9.

Budím se v půl třetí. Bolí mě v krku. To je teda výborný, říkám si a opět usínám. Znovu se probudím o půl páté, na bolest v krku už ani nepomyslím, protože tentokrát je zle úplně jinak. Hrabu se ven z pelechu. Jediné, co si stihnu vzít, je kulich. Opatrnými přískoky běžím na latrínu a už to jede. Vypotácím se ven, popojdu o kus dál, lítá to ze mně zepředu i zezadu naráz, o tom jsem zatím vždycky slyšela jen vyprávět. Bez osobní zkušenosti bych se zrovna v tomto případě mileráda obešla. Dřepím v naprosté tmě uprostřed stepi, nade mnou hvězdy jak z pohádky, fouká mi na zadek a já si přeju, ať už je konec. Po půl hodině jsem schopná vrátit se zpátky do postele. Ráno ale pokračuje všechno nanovo. Uklidím se na břeh jezera a tam dávím. Přísáhám si, že už se v Kyrgyzstánu nedotknu žádného jídla, které nekoupím v krámě v originálním obalu. A taky že sedám na nejbližší letadlo, odjíždím domů a nebudu požívat nic jiného než maminčiny prověřené klasiky. Z tohoto mého rozjímání nad louží žaludečních šťáv mě vyruší až Murat. Prý je snídaně. Máme prostřeno na slunci před jurtou, s výhledem na jezero. Je to moc pěkné. Domácí buchtu s díky vynechám a opatrně usrkávám čaj. Psychicky se připravuju na pohyb v sedle. Ještě před půl hodinou to bylo totálně nemyslitelné, teď se mi dělá trochu líp. Dokonce se mi i vrací humor. Murat nám připraví koně a já odmítám jít na provázek, dneska to zvládnu sama. Divoch sice na moje pokyny moc nereaguje, zato reaguje zcela nepochopitelně na Kubu. Když švihne svého Pankáče, rozjede se i Divoch. Všechno lepší, než být tažená. Jedeme podél jezera, všude je neuvěřitelný klid, voda je průzračná a sem tam se na ní kolíbá rybářská bárka. Míjíme pár jurt a obrovská stáda koní, ovcí a krav. Tady jsou lidi v naprosté menšině. Na poledne zastavujeme na oběd. Ukulele je opět středem pozornosti. Náš hostitel přinese na oplátku svůj homuz, na který celkem válí. Prý bude ryba rovnou odsud z jezera. Když to slyším, jen se mi protočí panenky, tak to asi nedám. Sedíme v jurtě a já s napětím čekám, co přijde. Ryba a dvě smažená vejce. Už od pohledu jsou příšerně mastná, olej z nich úplně sálá. Naštěstí se mi z toho nezvedá žaludek. Ryba navíc vypadá moc dobře. Ta tam jsou všechna moje předsevzetí z rána. Opatrně jako chirurg preparuju z ryby malé kousky které pečlivě žvýkám. Je vynikající. Jedna z nejlepších, co jsem kdy měla. I tak každé sousto doprovázím tichou modlitbou: „Prosím, projdi a neuškoď.“ Kuba si taky pošušňává. Kdo by to byl řek, že se své vysněné ryby dočká zrovna tady, v Kyrgyzstánu. Hostitele jsem neurazila, svůj zmrzačený žaludek snad taky ne. Dieta vypadá jinak, ale tady si člověk nemůže moc vybírat. Hostitel se nás snaží přemluvit, ať u něj zůstaneme i na večeři a spát, tentokrát ale konečně dokážeme taky jednou říct ne a jedeme dál. Zjišťuju, že se na koni nedá spát. Málem se sesunu dolů, když mi v nestřežený okamžik vypadne noha ze třmenu. Jezdit hned po obědě není ten nejlepší nápad. Míříme ke kamenné mešitě, která vypadá značně surrealisticky, jelikož je to jediná pořádná stavba na desítky kilometrů daleko. Od ní už je to k našemu kempu jen kousíček. V Muratovi se probudí umělecký duch a aranžuje nás do kýčovitých koňopóz. Výsledné obrázky jsou opravdu z těch, které si nevystavíme. Je sice teprve půl druhé, ale naše netrénovaná těla mají dost. Bolí nás zadky, záda a mě ještě nohy, jak se mi dřou o uzly u třmenů. Všichni tři usínáme. Ticho, které tu panuje, je neskutečné. Přijde mi zvláštní, že naše doba dospěla do momentu, kdy nás fascinuje ticho. Modlíme se za nějakou lehkou večeři. Předem inzeruju, že oromi rozhodně nedám. Servíruje se ale salát a lehká polévka s bramborami. Balzám pro naše žaludky. Přijde mi legrační, že výhledu z každé jurty v tomhle kempu dominuje kadibudka. Nekonečné hnědé pláně a uprostřed… hajzl. No není to romantika? Pořádně přituhlo. Když se vrátíme do naší spací jurty, hoří kamnech. To je pro mě nejlepší zpráva dne. Nahřívám si zkřehlé tělo a pak zalezu pod dvě tlusté duchny, které nám paní domácí připravila. Sice si přijdu trochu jako pohřbená, ale je mi teplo.

17.9.

Noc proběhla díkybohu bez jakýchkoliv dalších eskapád. Oba jsme spořádaně spali, lehce přidušení tíhou přikrývek. Po třech dnech už jsme si zvykli na líný život v jurtách. Nikdo nikam nespěchá, čas tu plyne úplně jinak. Když nás někdo pozve na čaj, s radostí přijmeme, když nás nikdo nepozve, jdeme se projít, nebo si čteme. Sem tam zabučí kráva, vedle kadibudky leží stádo ovcí. Až nám Murat řekne, nasedneme na koně a pojedeme dál. Ještě předtím je teda zamete. Věděli jste, že se koně musí zametat?

Jinak ještě zpátky ke stolování v jurtách. Je to velká věc. Člověk by řekl, že když je v podstatě ve stanu, že se tady na nějakou kulturu moc hrát nebude, ale možná právě proto, že jsme v dřevěné ohrádce obalené kůžema uprostřed nekonečné pustiny, stolování je tu jediná spojnice s „normálním“ světem. U stolu se sedí na zemi, ale vždycky na krásně ušitých podložkách. Na stole je vždy ubrus, mísa s chlebem a několik skleněných broušených mističek s džemem a cukrem. Pokaždé se podává čaj, který se nalévá z velké barevné konvice a pije se z mističek. Jídlo je vždycky na zdobených talířích, buď skleněných nebo keramických. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se v Kyrgyzstánu nepoužívají nože, takže vždycky dostaneme jen vidličku a lžíci. Ke snídani se dnes podává zvláštní kombinace rýže, pohanky a těstovin zalitá rajčatovou omáčkou. A kupodivu je to dobré. Posilnění na cestu zpátky vyrážíme. Naše koně jsou nějak při chuti, postupujeme rychle, i když Divoch co chvíli zakopne. Občas celkem hodně, takže párkrát málem přepadnu přes otěže. Vvšplháme se až do nejvyššího sedla, otevřou se před námi výhledy na zdánlivě nekonečné hnědé kopce. Song Kol necháváme definitivně za sebou a klesáme zpět do civilizace. Na Kyrgyzstánu je sympatické, že si tu nikdo s ničím neláme hlavu. V Evropě by člověka donutili podepsat deset lejster s bezpečnostním prohlášením, navlékli by ho do helmy případně dalších chráničů, pustili by mu instruktážní video jak řídit koně, posadili by ho na koní trenažér a pak by ho konečně pustili do „terénu“ tak, že by ho posadili na poníka a nechali by ho na provázku kroužit v omolitanované ohradě. Tady vás prostě posadí na normálního koně a jede se. Klesáme dolů kamenitou cestou, našim borcům co chvíli podjedou zadní nohy, ale statečně pokračujeme dál, křečovitě svírajíc otěže v bláhové naději, že to zabrání případnému pádu.

Nakonec si ale zvykneme i na tohle a cestu dolů si užijeme. Na oběd zastavujeme v posledním jurtovém kempu před tím, než dojdeme na dno údolí. Oběd je jednoduchý. Smažená vajíčka, rajčata a chleba s máslem. Ale! Rajčata chutnají jako rajčata a máslo chutná opravdu jako máslo, čerstvé domácí máslo. Rozdíl oproti čtvrtkilové cihličce, na kterou je člověk zvyklý z Evropy, je propastný.

Murat nám trochi vezme vítr z plachet, když nám sdělí, že pojedeme ještě tři nebo čtyři hodiny. Jsem za celou tuhle zkušenost moc ráda, ale jízda na koni mi nepřijde jako moc dobrý dopravní prostředek. Oproti chůzi je to nepatrně rychlejší a člověk se nezpotí, ale svoji daň na těle si to vybere jinde. Bolí nás záda, kolena a hlavně zadek. Chvílema nesnesitelně. A cesta neubývá. Nejhorší to je, když jdeme z kopce, nebo když kůň znenadání popoběhne. Ke zkrácení dlouhé chvíle si zpíváme. Projedeme skoro celou Já, písničku. Do sedla se hodí skvěle. Divochovi se před cílovou rovinkou uvolní podkova. Murat mu jí utrhne a chystá se ji zahodit do křoví, když na něj zařvu: „Ne!“ Vyděšeně se na mě podívá. „Suvenir,“ vysvětlím mu. Cestu dokončíme úplně hotoví.

Nic nechceme víc, než konečně chodit po svých. Už na nás čeká taxík zpátky do Kochkoru. Rozhrkaná stařičká audina. Svalíme se dozadu. Asi nikdy nám nebylo pohodlněji. Na koně už nikdy nemusím, ale nic to nemění na tom, že tyhle tři dny bylo to nejlepší, co jsme v Kyrgyzstánu zatím zažili.

Reklamy

2 thoughts on “Tři dny v sedle

  1. Ahoj, prosím tě, kterou agenturu jste v Kochkoru zvolili? Všude to má obšancované CBT a já dostal od nich nabídku 180 USD/os. K jezeru Kol-Tor, které je pár kiláku pod Kochkorem, a to 2 dny na koni, 1x jurta, 1x jejich ubytování s dinnerem po příjzdu, autem na start je to 30 minut. Pokud rozumím tvému papírku, zdá se mi to solidnější nabídka. Hezký den a děkuji Radek Gřešek :)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s