Pár postřehů z kyrgyzské nemocnice

19.9.

Po čtrnácti hodinách jízdy v nejvtipnějším dopravním prostředku, jakým jsem kdy jela, jsme v Oshi, druhém největším městě Kyrgyzstánu. Přijeli jsme sem „gruzovým busíkem“, což je transportér, který převáží zboží a za sedadlem řidiče má horní a dolní pryčnu, na kterou se každou vejdou čtyři ležící pasažéři. Dokonce tu mají i polštáře.

Je to sice trochu klaustrofobické, protože nad hlavou máme jen 70 centimetrů prostoru, ale vlastně docela pohodlné.

Jen, co vystoupíme z auta, začnu mít křeče v břiše. Asi to bude z hladu. Včera jsem měla jen dvě čokoládový tyčky a masovou kapsičku (pro lidi, ne Whiskas). Bolest se pořád zhoršuje a navíc je mi špatně od žaludku. Doplahočíme se do útulné kavárny, kam se už od včerejška těšíme. Objednám si zelený čaj a francouzský toast a doufám, že mě to napraví. Bohužel to nepomáhá. Bookujeme nejbližší hostel, protože cítím, že nikam daleko nedojdu. Rozhodnem se, že se budu dneska celý den kurýrovat a na Osh se vrhneme zítra.
Okamžitě usínám, ale ani spánek nepomáhá a křeče mám pořád silnější. To už je mi jasné, o co jde. Slepák. Stává se mi to často. Poprvé před šesti lety. Byla jsem v prváku na vejšce, šli jsme s mými spolubydlícími z hospody Kobyla a já se přes samou bolest nemohla ani narovnat. Po pekelné noci se mi ulevilo, o dva dny později mi obvoďák sdělil, že to byl asi slepák a ať jdu příště rovnou na pohotovost. Za půl roku je to tu zas. Jdu tedy rovnou na pohotovost. Pošlou mě na spoustu vyšetření a nakonec domů s tím, že to slepák možná je a možná není. Od té doby se mi bolesti vrací tak třikrát do roka. Ještě jednou to zkusím na pohotovosti, opět neúspěšně. Pak se snažím doktory uprosit, aby mi ten slepák radši vyndali preventivně, protože hodně cestuju a nedokážu si představit řešit takovéhle trable někde uprostřed hor. Doktor mě nechá oběhat všechna předoperační vyšetření, aby mi nakonec sdělil, že mi operaci neudělá, protože si myslí, že to není potřeba.
A celá tahle veselá historka končí uprostřed Kyrgyzstánu, kdy mám bolesti tak silné, že z toho zvracím, klepu se v zimnici a tuším, že tentokrát je opravdu zle. Nejbližší nemocnici máme za rohem. Jdeme tam pěšky, co chvíli mě ale křeče zastaví. Nevěřím, že tam někdy dojdu. Sedím na bobku uprostřed areálu a modlím se, ať se nás někdo ujme. Marně. Kuba se nakonec doptá, kde je příjem a já se z posledních sil dopotácím tam. Položí mě na dřevěnou lavici a prohmatávají břicho. Nejdřív chlap, co vypadá spíš jak náhodný kolemjdoucí, pak dorazí další, který snad, podle velikosti čepice, bude doktor a pak ještě jeden. Všichni mě mačkají břicho úplně stejným způsobem. Když nahmátnou to správné místo, je ta bolest nesnesitelná. Plácám je přes ruce, ať toho nechají a z očí mi tečou slzy. Tady nad diagnózou nikdo nešpekuluje, s žádnými dalšími vyšetřeními se nezdržujeme. Asi je fakt zle. Musím hned na operaci, přišli jsme na poslední chvíli.
To ale nic nemění na tom, že si až na operační sál musím dojít pěkně po svých. A není to úplně blízko. Jdeme do jiné budovy, a pak až do druhého patra. Výtahy tu nemají.


Uloží mě na postel k dalším třem pacientkám a v tu chvíli dostávám opravdový strach. Celé to tu vypadá spíš jak nemocnice z nějakého starého socialistického filmu. Nemají tu ani jeden počítač, všechno se píše do velkých sešitů. Přinesou mi podepsat dva papíry, všechno je v azbuce, poprvé se ještě zeptám, co to podepisuju, podruhé už to ani neřeším. Dostanu injekci, pořád brečím a bojím se, co se mnou bude. Naštěstí je se mnou celou dobu Kubíček, který mě uklidňuje, že bude všechno dobré.


Po deseti minutách si pro mě přijdou a odvedou mě do operačního bloku. Za plentou se mám svléknout donaha. To, že stojím před oknem a má na mě výhled celý nemocniční park, je to poslední, co by mě trápilo.
Oblečou mě do sepraného tmavě modrého mundúru, který mi připomíná montérky a který se nedá nijak zadělat, takže mi z něj kouká celý zadek.
A pak už jdeme na sál. Uloží mě na malé dřevěné lehátko, nade mnou spousta světel, ruce rozhodí do stran na úzké kovové podložky a nohy mi přikurtují gumovým řemenem. Napíchnou mě na kapačku a jediné, o co se snažím je, aby mě strach úplně neparalyzoval. Počítám si nádech na osm dob a výdech na osm dob a najednou temno.


K sobě přijdu už zpátky na pokoji. Ještě jsem celá poblouzněná, vnímám mlhavě tak třetinu toho, co se kolem děje, ale cítím, že mě Kuba drží za ruku a to mi v daný moment úplně stačí. Postupně se probírám a chvílema i koukám. Kubíček mi koupil pyžamo se Sponge Bobem, jediné, co sehnal. Nemotorně mě do něj pod dekou nasouká. I v mém stavu mě pobaví, že mám tak veselý outfit. Loučím se s Kubou a zase usínám. Mám příšernou žízeň, ale nesmím pít. Ženský, co jsou se mnou na pokoji, mi trpělivě vlhčí pusu vatičkou namočenou ve vodě.

Vrcholem večera je pak čůrání do bažanta, už jsem natolik probraná, že je mi to trapné. Soukromí pacientů tu rozhodně není zvykem. Mám hrozné bolesti, jakákoliv pozice je mi nepohodlná a jako největší požehnání přijmu injekci, po které usnu. Budím se o půlnoci. Pořád ta příšerná žízeň. Něco jako tlačítko na sestru byste tady hledali marně, sípám a chrčím a nemůžu být vděčnější, když jedna z mých spolubydlících vstane a znovu mi navhlčí rty. Děkuju jí asi desetkrát.

20.9.
Jen, co se probudím, už musím vstát a dojít si sama na záchod. Tady se rekonvalescence bere hopem. Je to úplně na druhé straně chodby. Naštěstí mě podpírá holčina, co leží vedle na posteli, jinak bych to nedala. Do ruky dostanu zavařovačku, ať se do ní vyčůrám a pak jí dám k ostatním do škopku přede dveřma. Prý analys.
Postupně se na mě přijdou podívat všichni doktoři. Jsem tu úkaz. „Gas vyšol?“ ptají se všichni. U toho prvního jsem zaskočená. Přece se mě neptá, jestli jsem si prdla. Tvářím se nechápavě, a tak dodá zvuk, který není s ničím zaměnitelný. Tak jo, fakt se mě ptá na moje prdy. „Nevyšol,“ odpovím. Nevím, jestli to je dobře nebo špatně. Ale vzhledem k tomu, že se mě celý den ptají i úplně náhodní lidé, asi bych se měla zasnažit. Bohužel, až do večera pořád nic.


Na převazu mi nakážou chodit po chodbě a hlavně už můžu pít. V každou celou tak vyrážím na pochůzku. Courá nás tu spousta. Sedmdesát kroků tam, sedmdesát zpátky, na to se teďka smrsknul můj svět. Jsem nejpomalejší ze všech. A taky nejmíň vytrvalá. Někteří chodí nonstop. Já se vždycky nemůžu dočkat, až si lehnu zpátky do postele.


Spolubydlící se se mnou dělí o vývar. Opatrně ho popíjím. Moc mi chutná. Evidentně tu neexistuje žádné společné nemocniční stravování, neustále sem proudí příbuzní s jídly z vývařoven, ovocem z trhu a polívkami v zavařovačkách. Povlečení a nádobí si člověk musí přinýst sám z domova. Mně naštěstí přidělili erár s obrovskou dírou, ale lepší než tu být ve spacáku. Kuba mi taky koupil malinkou mističku, tak mám aspoň z čeho pít. Pořád mi dávají horkou vodu. Nevím proč, ale jsem ráda, že můžu pít a neřeším to. Tady to funguje všechno jinak. Tady táhnou pacienti za jeden provaz a pomáhat zrovna tomu slabšímu je tady úplně přirozené. Sestry tu jen píchají injekce a zavádí kapačky, jinak se o pacienty nezajímají.

21.9.

V šest mě budí uklízečka. Rejdí mi pod postelí hadrem a má potřebu v tuhle nekřesťanskou hodinu utírat prach z parapetu přímo za moji hlavou. Zpráva dne ale je, že gas vyšol! Všichni se radují. A mně se otvírá další část místní nemocnice. Jídelna. Takže nakonec tu člověk nějaké jídlo dostane.
Vyhání mě z postele na závtraky. Beru svoji malou mističku a doufám, že mi někdo půjčí lžíci. Jídelna je místnůstka uprostřed chodby s jedním stolem, dvěma lavicemi, jednou čajovou konvičkou a plechovým kýblem, z kterého rázná sestra kydá to, co se tam zrovna vyskytne. Dostanu porci sladkého mlíka s kolínkama a hrnek horké vody. Vypozoruju, že nádobí si tu po sobě každý myje sám u dřezu v rohu. Poslušně je následuju a s mističkou odcházím zpět do postele.


Čas na hygienu. Naposledy jsem se myla v Kochkoru. To bylo v neděli. Dnes je čtvrtek. Sprchy tu nemají. Moje vlasy jsou už hodné nechutné, s tím se ale nedá nic dělat. Tělo aspoň sporadicky utřu vlhčenými ubrousky. Na celé oddělení jsou navíc jen dva záchody. Panský a dámský. To, jak jsou občas nechutné nestojí za rozepisování.
K obědu je grečka. Kaše z pohanky. Zaplať pánbůh, že je ta moje mistička tak malá. Doktor říkal, že dneska už můžu i „sucháriky kůšať“. Kubíček teda hned přispěchá se sucháriky. Je zlatej, k nezaplacení. Bez něj si to tady vůbec nedokážu představit. Nemá to jednoduché, nemůžu mu být vděčnější.


Spolupacientka se mi svěřuje, že jí operovali šišku. Neukazuje si ale na hlavu, ale na záda, tak nevím, ale nasadím svůj nejlepší soucitný výraz.
Chodbu už zvládám třikrát. A už nejsem nejpomalejší.

22.9.

Ráno k nám jako každý den naklušou dvě přísné sestřičky v zelených hábitech. Říkám jim inventární komando. Mají sešit s nalinkovanými kolonkami a zkoumají stav polštářů a dek. Mně mojí deku včera někdo odnesl, takže spím jen pod přehozem a dostanu vynadáno, že jim dělám bordel v přehledu.


Dneska mě taky zaskočil primář, když se mě ptal, co říkám na jejich nemocnici. No, co má člověk říkat… Zahraju to do autu diplomatickou odpovědí ve stylu že jsem moc ráda, že mi pomohli. To je totiž svatá pravda.
Podle doktora už dneska můžu kůšať vsjo. Kubíček mi donese chleba a banán, to je nádhera jíst zas něco normálního. Snažím se vyhýbat společnénu stravování, ženská, co obsluhuje plechové kyblíky si pro mě bohužel vždycky dojde osobně. Ke snídani je opět sladký mlíko, k obědu zelenina s žužlavým masem a bramborem, na véču proklouznu, takže nevím.
Chodbu už dávám pětkrát, ostatní pacienty nechávám za sebou. Zítra mě snad pustí.

23.9.

Celou noc mám strach, že se něco pokazí, nebo že bude moje propouštění trvat dlouho. Každou chvíli si kontroluju jizvu, jestli s ní náhodou něco není. Ráno jde ale všechno ráz na ráz. Naposled mi změří tlak, ještě před devátou mi vyndají „nitky“, doktor nám mezi dveřma dá propouštěcí zprávu a jsem volná.


Pokud by vás zajímalo, na kolik v Kyrgoši vyjde operace slepáku s následným čtyřdenním pobytem v nemocnici, tak je to přesně 220 dolarů. No nekupte to.

S „holkama“ na pokoji je loučení až skoro dojemné. Mrzí mě, že je tam nechávám, bez nich by to bylo mnohem krušnější. Každou líbnu na tvář, obdaruju je čokoládou a banánem a jdu. Rozloučím se s neodbytnou paní jídelny a daruju jí svoji malou mističku. Rozloučím se s uklízečkama, zamávám pánům chodičům a jsem venku. Večer letíme domů.

A ještě poznámka. Nic z tohohle popisu nemyslím jako kritiku, nebo nějak zle. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Ono tam to moderno taky jednou dojde. Co se počítá je, že mi pomohli a pomohli mi rychle. A za to jim jsem neskonale vděčná.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s